Papež v Gruzii, aneb trocha církevního humoru k vánočním svátkům

Je to už pěkně „stará novinka“, ale v září za námi přijel papá František. Myslíme si, že je obecně vřele přijímaný i mezi nevěřícími, stejně jako byl Jan Pavel II., jehož při návštěvě totálně ateistické Czechie vítaly statisícové davy. Papeže nebo například dalajlámu totiž lidé nepovažují jen za představitele církví/náboženství, ale hlavně za morální celebrity, kterých je ve společnosti poskrovnu.

Ne všechno se dá vždy koupit - žádná hluboká filozofie, normální realita

Tbilisi je město s více než 1,5 milionem obyvatel a všichni se urputně tváří jak miří na západ. Okázalé moderní stavby, luxusní obchody světových značek a v ulicích mnoho drahých aut. Říkám si tedy, že koupit takovou obyčejnou věc jako stativ nebude problém. Chápu, že v Kvareli nebo Sighnaghi by to byl bláhový nápad, ale v hlavním městě?

Gruzínský mužský sbor Erisioni - Česká ambasáda v Tbilisi

Štěňátko, muslim a místo sexu pivo: Abcházie II.

Začínáme štěňátkem

Jak většina z vás už asi ví, máme psa. Inka od chvíle, co umřel její pes Šmudla, se vrhala na všechny toulavé vořechy s výkřikem: „Tohohle si musíme vzít.“ Antonín se rok statečně bránil, protože je pořádnější a celkově rozumnější. Inka kromě toho miluje psy, kteří mají tři nohy, jedno oko či jsou nějak jinak pochroumaní. Antonín když už zvíře, tak raději takové, které má všechny části těla ve správném počtu. 

Když jsme uviděli v Očamčiře v Abcházii samotné nemocné štěňátko, které se plahočilo mezi psy, z nichž většina byla tak zablešená, že si do těla vykousávala krvavé díry, bylo to pro Inku dostatečné utrpení a pro Antonína dostatečný počet nohou a očí (má všeho tak akorát), že jsme se rozhodli si ho vzít. Tolik tedy k novému členovi naší smečky jménem Neptuna.

Jak pracují freelanceři v Tbilisi

Tbilisi není zdaleka jen velké špinavé město, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát. V nedalekém parku máme například krásnou moderní knihovnu (mediatheku), ve které si můžete dát jednu z nejlepších káv ve městě za jednu z nejnižších cen a popíjet ji na otevřené terase. Půjčují tu kola, dají vám zdarma vodu z barelu, disponují velkým výběrem knih v angličtině, internet chytáte i v parku na lavičce, mají zde pohodlná křesla a tak dále. Nejlepší to má však Neptuna. Zatimco já pracuju v knihovně, ona si za prosklenou stěnou běhá v parku:))

Poděkování za úrodu

Byli jsme na trhu v Tbilisi. Že se nám místní zboží líbilo, o tom nemůže být pochyb. Tu pár rajčat, tu několik okurek, sáček mandarinek, trocha koriandru a výsledek vidíte sami. Po dnešní snídani, omeletě z krásných obřích domácích vajíček si dokonce troufáme rýpnout do vratkých základů teorie, kterou někteří zastávají, a to sice, že ve skutečnosti je rozdíl v chuti a barvě oproti těm od slepic z klecových chovů jen projekcí vlastního přání. Jedna vlaštovka (ani 4 vajíčka) jaro nedělá, minimálně v nás ovšem po tomto zážitku silně zakořenilo semínko pochybnosti. Ta vajíčka byla totiž k sežrání!

AI

Tbilisi maraton

Zúčastnili jsme se Tbilisi maratonu a musíme říct, že jsme husťáci :-) Ne jenom, že jsme doběhli, což není vůbec samozřejmost vzhledem k tomu, že do cíle to zvládla jen polovina všech účastníků, ale ještě jsme přetnuli cílovou „pásku" s luxusním časem!! Oba  jsme dali 10 km za 00:58:51. Všechny peníze šli na hospic v Tbilisi. Hrozně vtipně (z našeho pohledu, kteří známe podobu obdobných závodů u nás) rekapituluje závod článek v Georgia Today:
http://georgiatoday.ge/news/5013/TbilisiMarathon-2016–Supports–Hospice-Construction-for-Children

Mě osobně asi nejvíc pobavila věta: “TbilisiMarathon was held with full compliance to international standards.” Jako asi jo. Se zavřenýma očima převázanýma šátkem. Ale zase na druhou stranu to byla pohoda, ne jako šílenství nadopovanejch magorů u nás =D

Zajímavý je taky fakt, že finalista trati 10 km to uběhl za 32 minut a druhé místo obsadil závodník s časem 42 minut. Moje interpretace je taková, že tam byl jeden opravdový běžec, jelikož čas 42 minut bychom dali nejspíš i my, kdybychom chvíli trénovali :-)

AI

Sex, muslim a štěňátko: Abcházie poprvé

Abcházie je neuznaný stát na černomořském pobřeží, který větší část světa považuje za součást Gruzie. Jeho samostatnost kromě Ruska a Venezuely uznaly různé absurdní země jako je Tuvalu a Nauru, které prý obdržely jako poděkování vedle finančního obnosu také kontejner abcházské minerálky.

Přestože ČR nezávislost Abcházie neuznala, dá se s naším pasem do tohoto stopadesátitisícového státečku dostat bez větších problémů. Nesmíte akorát řešit, že je trochu padlé na hlavu si žádat o vízum do země, o které tvrdíte, že neexistuje. Tento názor ale máte pouze do chvíle, než překročíte řeku Inguri, která tvoří přirozenou gruzínsko-abcházskou hranici. Hned za mostem – přes který se můžete dostat jen pěšky nebo koňským povozem (!) – vás totiž čeká abcházská a ruská kontrola, kde ukazujete povolení pro vstup do země. Do tří dnů od překročení hranic se pro získání vlastního víza musíte v Suchumi dostavit na Ministerstvo zahraničních věcí, kde vám za 350 rublů vydají malý papírek, který si vložíte do pasu a pak ho odevzdáte při odchodu ze země. 

Vlastní hranici tvoří koridor ohrazený ostnatými dráty, ve kterém si Evropan, zvyklý maximálně na vyblýskané pasové kontroly na letištích, připadá jako by byl odváděn do Guantanáma. Ruští pohraničníci obecně nejsou známí přehnanou laskavostí a vzhledem k tomu, že do této Bohem zapomenuté země bývají posílání snad za trest, nemají velkou motivaci ke zlepšení své pověsti. Jak jsme zjistili, jediné co jim může vykouzlit úsměv na tváři je malé štěňátko…. Ale o tom až příště. 

Pro pocit nezávislosti stačí dát pryč „i“ ze slova „chačapuri“

Hned po vstupu do země jsme byli upozorněni na několik zábavných věcí: abcházská slova zásadně nekončí na „i“, protože toto písmeno je nejčastější koncovkou gruzínských podstatných jmen. Tudíž známá gruzínská (a tudíž i abcházská) placka se sýrem není „chačapuri“, ale „chačapur“ a hlavní město Abcházie se nejmenuje „Suchumi“, ale „Suchum“. Nově přejatá mezinárodní slova pro změnu začínají na „a“ (jako Abcházie), takže například používáte „ainternet“. 

Ač se Abcházie tváří jako suverénní stát, je ve skutečnosti ruským vazalem. Ruštinu slyšíte častěji než abcházštinu, místní penzisté dostávají důchody z Ruska a lidé jsou zde zváni k ruským volbám. Jediná kvalitní silnice vede od abcházsko-ruského přechodu k ruské vojenské základně na hranicích s Gruzií. Za slušnou ji považují i místní krávy, které se po ní rády procházejí. Ostatních cest se mnoho let nikdo nedotkl – vláda nemá peníze a Rusové je nepotřebují. Většina abcházských obyvatel jsou vlastně ruskými občany – mají ruské pasy, protože abcházské jsou jim ve světovém měřítku k ničemu.  Také bankovní systém je velkou záhadou a dnes jsou jedinými platnými bankovkami ruské rubly. 

Na druhou stranu, bez Ruska by Abcházie neexistovala. Rusko jí slouží jako mezinárodní štít, se kterým má sepsanou smlouvu o vojenské pomoci v případě napadení. Jak z historie víme, Rusko takové smlouvy nepotřebuje pro to, aby někam poslalo tanky, ale je 21. století a všichni máme rádi papírování. Kromě toho jsou Rusové téměř jedinými turisty – vedle lidskoprávních aktivistů hrajících si na turisty :) - kteří udržují při životě pozůstatky slávy cestovního ruchu v této „gruzínské Kalifornii“.  Očividně Putin Abcházcům sem tam nechá poslat na výzdobu i nějaké ty amfory…

V rámci budování národního uvědomění a pýchy je v každém městě na náměstí umístěn portrét prvního prezidenta Vladislava Ardzinby, který vedl válku za osvobození. Že se mu to zrovna dvakrát nepovedlo a převedl Abcházii jen od jedné nadvlády k druhé, se raději neřeší.

Sex, muslim a štěňátko

V Abcházii jsme se díky Nesehnutí mohli zúčastnit školy občanské iniciativy, kde jsme se dozvěděli, že nejčtenější internetové příspěvky jsou ty, které v názvu obsahují slova sex a muslim. My jsme ještě dodali štěňátko, kterým se určitě nic nezkazí. V příštím bloggerském příspěvku ale vysvětlíme, že se nejedná jen o náhodné využití populárních slov, ale i o Abcházskou realitu. Tímto pro dnešek končí lekce moderních dějin a základů PR a pro příště už jen zábavné historky o sexu, muslimech a štěňátku. Slibujeme! 

IA

Letní škola občanské iniciativy v Abcházii

Gender, negender, v Batumi je dobře

Jako správný tradiční pár jsme se pro měsíc srpen rozdělili tak, aby každý dělal, co mu náleží. Antonín si machisticky zakoupil motorku a vyrazil na drsnou cestu plnou kamení, benzínu a vousatých mužů. Potetovaný vlk samotář brázdící 4 000 kilometrů dlouhou cestu z Prahy - Bubenče do Tbilisi – Vake.

Mezitím já, jemná slečinka, vyrážím prvním vlakem (samozřejmě s klimatizací a se zásuvkami, i když s “ethno” záchody) do Batumi k moři. Opalování na pláži a dortíčky v restauračních zařízeních…. To přesně nesnáším. Na rozdíl od plavání v moři, které miluji v jakoukoli denní i noční dobu, za jakýchkoli povětrnostních podmínek. 

Moře, hory, co víc chtít? Pěkné domky!

Plácání se ve slané vodě s výhledem na hory. Co víc si člověk může přát? Krásné uličky s roztomilými domky, velké množství parků, nádherná botanická zahrada rozkládající se přímo nad mořem a zdravě navlhlý vzduch. A palmy! To vše dohromady dělá z Batumi ideální město. Už jen vyhodit turisty a bude to ráj. Nebo je naopak nevyhazovat a investovat do koupě bytu?? 

Kromě toho mi je dobře ve městech, kde se nachází mešita, synagoga a minimálně dva kostely různých denominací. Je to ideově zdravé, kulturně obohacující, vypadá to dobře a muezzíni rulezz… 

Zvrhlí delfíni

K dokonalému oproštění mozku od jakýchkoli myšlenkových pochodů se jdu večer podívat na delfíní show. Zvrhlé, ale strašně veselé. Pamatujete si na takový ten pocit úplně jednoduchého štěstí, který najednou cítíte a roztáhne vám xicht do úsměvu? Nepamatujete? Nevadí, jděte na delfíní show!  

Za týden se do Batumi vracím i s posilou – s Bugi, která je u nás na návštěvě a s Antonínem, který přijel z druhé strany světa. A víte, kam večer společně míříme? No přeci na delfíní show :-).

I

P.S. Když už jsme u těch stereotypů, tak jako klasická žena jsem nedokázala sehnat správný kabel k foťáku, ani rozchodit čtečku karet v počítači… Fotky, které vidíte tady, jsou od Bugi a Antonína. 

P.S. 2 Irčo, díky za skvělý pojem “ethno záchody”! Pro neznalé: označení “ethno” se používá u věcí, které nejsou zrovna krásné, resp jsou spíše hnusné, ale patří ke koloritu dané věci/místa, takže si je neodvažujete úplně kritizovat.

Adjara - Goderdzi pass 2025 m.n.m.

Adjara - muslimská oblast Gruzie

Konečně v Gruzii

Na hranicích Turecko - Gruzie probíhalo vše hladce. Dokonce natolik, že jsem si gruzínské části skoro ani nevšiml. Zatímco na turecké straně jsem musel zastavit a ukázat nějaký doklad čtyřikrát, Gruzínci se spokojili jen s jednou zastávkou a mým pasem. Prošla i moje skromná osobní zásoba bylinek. Cesta po Gruzii byla bezproblémová až na ten šílený provoz a řidiče magory. 7 z 10 gruzínských řidičů by mělo vrátit řidičák. V Turecku jsou taky šílenci, ale zde jsou navíc bezohlední, nebezpeční a neumí řídit. Bacha na to, fakt.

Zpestřením na cestě z přímořského letoviska Batumi, kde jsme se na dva dny setkali s přítelkyní a kamarádkou, do Tbilisi, byla offroadová vložka. Ta cestu, která měla dle navigace Sygic i Google maps trvat 6,5 hodiny, protáhla na dva dny. Ze silnice označené tlustou žlutou čárou, stejně jako jiné významné tahy v Gruzii, se po několika desítkách kilometrů vyklubala špatná asfaltka. Ta přešla v nezpevněnou cestu se zbytky asfaltu až se proměnila v cestu vhodnou tak pro krávy Těch na ní bylo mimochodem opravdu hojně. 70 km na jedničku, výjimečně dvojku. Ale zase musím uznat, že je v této části Gruzie (Adžárie) opravdu krásná příroda. Průsmyk Goderdzi pass leží ve výšce 2025 m.n.m. Asi nejhezčí úsek na celé cestě Praha - Tbilisi.

Když jsem vyjel druhý den konečně na asfalt a zařadil trojku, byl jsem šťastný. To jsem ale netušil, že se raduji 8 předčasně. Celou cestu až do Tbilisi se totiž na silnici něco dělo. Občas silnice chyběla. Krávy, díry jako kráva, chybějící asfalt, jízda po čerstvém asfaltu, probíhající stavba bez označení, železniční přejezdy na urvání kola, bouračka, …

Kolem půlnoci jsem ale dorazil v pořádku do Tbilisi!!!