Papež v Gruzii, aneb trocha církevního humoru k vánočním svátkům

Je to už pěkně „stará novinka“, ale v září za námi přijel papá František. Myslíme si, že je obecně vřele přijímaný i mezi nevěřícími, stejně jako byl Jan Pavel II., jehož při návštěvě totálně ateistické Czechie vítaly statisícové davy. Papeže nebo například dalajlámu totiž lidé nepovažují jen za představitele církví/náboženství, ale hlavně za morální celebrity, kterých je ve společnosti poskrovnu.

Ovšem to by nebylo Sakartvelo, aby zde i takovou velkou událost kardinálně :-) nevymňoukli. Přestože Gruzie přijala křesťanství za oficiální náboženství již v r. 340 (jako druhý stát na světě po Arménii), o návštěvu papeže zde byl pramalý zájem. Zádrhelem totiž byla výzva členům místní pravoslavné církve, aby se setkání s katolickým představitelem neúčastnili. Důvodem byly jak dogmatické rozpory mezi církvemi, tak papežův přílišný modernismus, který se projevuje v jeho pozitivním přístupu k „odporným“ tématům, jako jsou práva žen, podpora LGBT či dialog s dalšími náboženstvími.

Vzhledem k tomu, že se ke gruzínské ortodoxní církvi hlásí 85% obyvatel a dalších cca 9% jsou muslimové, konkurence, resp. místní katolická komunita neměla velkou šanci tenhle boj vyhrát. Zvláštní ovšem bylo, že gruzínský patriarcha pravoslavné církve Ilia II. papeže přivítal s otevřenou náručí, zúčastnil se téměř všech bodů jeho programu a dokonce ho pozval na bohoslužby do kláštera ve Mskhetě, který je mezi Gruzíny považován za über-svaté místo.

S katolickým bossem face to face

Pro nás osobně byl nezájem Gruzínů výhodný, protože jsme se nemuseli na veřejné mši přetlačovat se zástupy fanoušků, mohli si užít komorní atmosféru malého tbiliského ragbyového stadionu, kam přišlo jen cca 5 000 lidí. A ještě k tomu jsme každý získal kšiltovku zdarma (samozřejmě jsme neměli na místní důchodce, kteří nejen že si dali najednou na hlavu třeba tři kšiltovky, ale ještě někde objevili pamětní šátky, kterými se také obalili v několika vrstvách). 

Jak se stal z papeže Františka náš nejlepší kámoš

Aby nebylo pro ten den kultury málo, odpoledne jsme se s Evčou a Dášou, které u nás byly na návštěvě, vydaly k takovému prapodivnému památníku na kopci, kterému se říká Tbilisi Stonehenge. Jsou to obrovské kvádry betonu, pokryté nábožensko-komančskými motivy, od kterých je nádherný výhled na tbiliské jezero თბილისის ზღვა. Po zaslouženém odpočinku v místních hamakách jsme se pěšky vydali na zastávku autobusu a cestou jsme potkali starého známého – papeže Františka. Naše partička složená z Antonína v papežské kšiltovce, Inky se štěnětem v náručí, Evči s obřím foťákem a dredaté Dáši nenechala v klidu ani projíždějící kolonu aut s důstojnými pány a tak nám – a tentokrát jenom nám – zamával ten světem uznávaný pokorný punkáč papež František.