SEJDEME SE U DIKTÁTORA: ázerbájdžánské novinářky v Gruzii

„Sejdeme se u Diktátora!“ tak se občas domlouvají skupinky evropských expatů při svých taženích do proslavených tbiliských lázní. Socha bývalého ázerbájdžánského prezidenta a prvního z dynastie současných vládců této kavkazské republiky Hejdara Alijeva totiž stojí nejen na mnoha místech Ázerbájdžánu, ale také v jednom z centrálních parčíků gruzínského hlavního města Tbilisi. V této kavkazské metropoli jsem se také sešla s ázerbajdžánskou novinářkou Samirou, která ze strachu o svůj život odešla ze svého domova jen s velmi mlhavou představou o možnostech návratu. 

Pozdrav ze Suchumi

Po delší době se v médiích objevuje slovo Abcházie. Těla některých zpěváků sboru Alexandrovci z havarovaného ruského letadla se prý mohla dostat až na pobřeží tohoto mezinárodně neuznaného státu. Pátrací týmy vyrážejí na moře nejen ze Soči, ale i ze 150 km vzdáleného Suchumi, které se nachází na jediné kvalitní silnici, která územím Abcházie prochází a spojuje abchazsko-ruský přechod s ruskou vojenskou základnou ležící kousek od gruzínského hraničního města Zugdidi.

Neuvěřitelná Gruzie - 1. díl: První postřehy

Pokud se vám video líbí, podpořte nás prosím kladným komentářem na Stream.cz. Pokud budeme mít dostatečný ohlas ze strany diváků, budeme pro vás natáčet další díly. Děkujeme! :-)

https://www.stream.cz/in-out/10016129-neuveritelna-gruzie

TROCHA POLITIKY, ABYCHOM POCHOPILI, PROČ GRUZÍNI ŘÍDÍ JAKO KOKOTI

Michaila Saakašviliho asi většina Čechů, kteří alespoň jednou za rok vezmou do ruky noviny nebo otevřenou jakýkoli zpravodajský server, zná jako prozápadního politika bojujícího za svobodu Gruzie nebo Ukrajiny, ale hlavně proti Rusku. Miška, jak mu Gruzíni dodnes říkají, bezpochyby přispěl k zásadnímu rozvoji země a zavedl skvělé reformy školství, policie a zdravotnictví, ovšem jeho sláva neměla dlouhého trvání.

Po realizaci první série větších změn představil Gruzii Evropě a USA jako vhodného partnera pro byznys i vojenské účely, také díky její poloze na velmi strategickém místě.  Touto cestou získal z USA slušné finanční prostředky, které mu umožňovaly nadále zemi posouvat a „vylepšovat“ ovšem ne vždy se souhlasem místních obyvatel. Jeho sešup z uznávané superstar k nenáviděnému despotovi byl jak z učebnice o nenažranosti mocí. Vaz mu v průběhu jeho prezidentování zlomily dvě drobnůstky: mučení a zabíjení politických oponentů a válka s Ruskem o Jižní Osetii.

Saakašvili po neúspěchu ve své rodné zemi (který mimo jiné vedl k vydání zatykače na jeho osobu) ale nezahálel, na LinkedIn uvedl pozici „bojovník proti Rusku“ a pracovní nabídka přišla obratem. Guvernérem ukrajinské Oděsy byl až do konce roku 2016, kdy se rozhodl nad další Ruskem okupovanou zemí zlomit hůl. Aktuálně si možná brousí zuby na nějakou politickou pozici v Pobaltí. Tyhle země má přeci Rusko další na pořadníku…

Dosud zde uvádíme příběh, který víceméně (až na drobné úlety při zacházení s Miškovými kritiky) uváděla všechna evropská média, a který udělal ze Saakašviliho moderního mučedníka. Pravda je, že bez jistých radikálních postupů by asi nedokázal úplně vymýtit korupci nebo vyhnat ze země tzv. „vory v zákoně“, ale historky o řízeně a hromadně znásilňovaných oponentech, které patří téměř do ústní lidové slovesnosti, se bohužel pravděpodobně zakládají na pravdě.  

BROMANCE DVOU ŠVILIŮ

Kromě toho je pro nás zajímavý i zdroj peněz pro Miškovy reformy. Až zde v Gruzii jsme zjistili, že finance, které umožnily zrealizovat většinu Saakašviliho nápadů, šly z kapsy jediného gruzínského miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Ten je velmi speciální postavičkou i bez spojení s bývalým prezidentem už jen proto, že jeho kapitál se rovná 35 % každoročního gruzínského HDP - divné srovnání, ale můžete si z toho vyvodit, buď jak moc je sám bohatý nebo jak moc je Gruzie chudá… Ve své sbírce obrazů má Bidzina Picassa či Luciana Freuda, takže úplný žebrák to asi nebude (podle časopisu Forbes mu náleží 298. pozice v žebříčku nejbohatších lidí světa).

Chlápek s vizemi a chlápek s penězi vytvořili neporazitelné duo, které za několik málo let (cca za jedno prezidentské období) změnilo Gruzii k nepoznání. Ovšem jak to tak bývá, nakonec si vizionář začal myslet, že již nepotřebuje peníze od boháče, protože má dost svých zdrojů a boháč, že má lepší nápady než vizionář. Tato „bromance“ bez happy endu nakonec zajistila Miškovi výše zmíněný zatykač a úprk ze země a Bidzinovi pověst kardinála Richeliue. Aktuálně vládnoucí strana „Gruzínský sen“, jejíž otěže pevně třímá Bidzina ve svých rukách, ve strachu před ztrátou hlasů a přirovnání k předchozí garnituře, raději nedělá vůbec nic, což je asi nejstabilnější strategie.

GRUZIE, ČELEM VZAD A HLAVNĚ PŘEŽÍT!

Gruzie jde tedy zase pomalu do pekel, nemá dobré vztahy ani s Ruskem, ani se Západem, což vede k nedostatku financí a tudíž k utahování opasků, které ale už jsou posunuté na poslední dírku. Pak se jeden nediví, že celý národ je poměrně frustrován a v životě se řídí jediným pravidlem – přežít. To se nejvíce zhmotňuje ve způsobu gruzínského řízení a celkově místního provozu. Že je nasněženo, jedete přes hory ve výšce 2000 m.n.m. a máte letní pneumatiky? Nevadí. Že normálně probíhá obousměrná doprava v jednosměrce? Nevadí. Nemáte světla, ani blinkry a je zataženo a přesto klidně předjíždíte zprava? Nevadí. Že jezdí auta po chodnících a parkují na nich tak, že se kolem nich neprotáhnete ani bokem? Nevadí.

TEST OSOBNOSTI: VYBERTE SI S NÁSLEDUJÍCÍCH MOŽNOSTÍ A MY VÁM ŘEKNEME, KDO JSTE

Mírná forma diktatury a pohodlí, nebo dobro a nedostatek jídla.

Zvyšování cen a snižování platů a sociálních příspěvků versus rostoucí ekonomika a větší blahobyt.

Žádná pravidla, žádné politické oběti, ale každodenní neregulovaný boj o svůj kousek ve společnosti, v dopravě, v obchodě, na úřadě, nebo vyšší životní úroveň s potlačením některých lidských práv.

Atatürk, Tito a Saakašvili versus Inonu, Ribar či současný prezident Gruzie Margvelašvili….

Vyberte si.  

P.S. O Inonovi a Ribarovi nic moc nevím, tak snad to nebyli moc masoví vrazi...

Výlet do Ateni Valley

Skřivánci, Sovy a Gruzíni

Dneska jsem měla mít dopoledne schůzku. Můj návrh zněl 10.00 místního času. Nakonec domluveno na 10.30. Tedy původně jsem ji měla mít až odpoledne, ale dotyčná osoba mi den předem napsala, že nemůže. 

Pak mi přišla v 1.30 v noci SMS, že ráno to asi také nevyjde, protože ona žena nemá klíče od kanceláře a nikdo tam bohužel „that early in the morning“ nebude. Psala jsem, že nemusíme být v kanclu, ale můžeme jít na kafe. Prý nemá u sebe razítko a to je pro naši schůzku potřeba. Jo a taky to stejně nestíhá, protože v 11.00 už musí být někde jinde.  Tak proč jsme si tu schůzku rovnou nedomluvili na 10.00 a nevzala si razítko s sebou domů?

Papež v Gruzii, aneb trocha církevního humoru k vánočním svátkům

Je to už pěkně „stará novinka“, ale v září za námi přijel papá František. Myslíme si, že je obecně vřele přijímaný i mezi nevěřícími, stejně jako byl Jan Pavel II., jehož při návštěvě totálně ateistické Czechie vítaly statisícové davy. Papeže nebo například dalajlámu totiž lidé nepovažují jen za představitele církví/náboženství, ale hlavně za morální celebrity, kterých je ve společnosti poskrovnu.

Ne všechno se dá vždy koupit - žádná hluboká filozofie, normální realita

Tbilisi je město s více než 1,5 milionem obyvatel a všichni se urputně tváří jak miří na západ. Okázalé moderní stavby, luxusní obchody světových značek a v ulicích mnoho drahých aut. Říkám si tedy, že koupit takovou obyčejnou věc jako stativ nebude problém. Chápu, že v Kvareli nebo Sighnaghi by to byl bláhový nápad, ale v hlavním městě?

Gruzínský mužský sbor Erisioni - Česká ambasáda v Tbilisi

Štěňátko, muslim a místo sexu pivo: Abcházie II.

Začínáme štěňátkem

Jak většina z vás už asi ví, máme psa. Inka od chvíle, co umřel její pes Šmudla, se vrhala na všechny toulavé vořechy s výkřikem: „Tohohle si musíme vzít.“ Antonín se rok statečně bránil, protože je pořádnější a celkově rozumnější. Inka kromě toho miluje psy, kteří mají tři nohy, jedno oko či jsou nějak jinak pochroumaní. Antonín když už zvíře, tak raději takové, které má všechny části těla ve správném počtu. 

Když jsme uviděli v Očamčiře v Abcházii samotné nemocné štěňátko, které se plahočilo mezi psy, z nichž většina byla tak zablešená, že si do těla vykousávala krvavé díry, bylo to pro Inku dostatečné utrpení a pro Antonína dostatečný počet nohou a očí (má všeho tak akorát), že jsme se rozhodli si ho vzít. Tolik tedy k novému členovi naší smečky jménem Neptuna.

Jak pracují freelanceři v Tbilisi

Tbilisi není zdaleka jen velké špinavé město, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát. V nedalekém parku máme například krásnou moderní knihovnu (mediatheku), ve které si můžete dát jednu z nejlepších káv ve městě za jednu z nejnižších cen a popíjet ji na otevřené terase. Půjčují tu kola, dají vám zdarma vodu z barelu, disponují velkým výběrem knih v angličtině, internet chytáte i v parku na lavičce, mají zde pohodlná křesla a tak dále. Nejlepší to má však Neptuna. Zatimco já pracuju v knihovně, ona si za prosklenou stěnou běhá v parku:))

Poděkování za úrodu

Byli jsme na trhu v Tbilisi. Že se nám místní zboží líbilo, o tom nemůže být pochyb. Tu pár rajčat, tu několik okurek, sáček mandarinek, trocha koriandru a výsledek vidíte sami. Po dnešní snídani, omeletě z krásných obřích domácích vajíček si dokonce troufáme rýpnout do vratkých základů teorie, kterou někteří zastávají, a to sice, že ve skutečnosti je rozdíl v chuti a barvě oproti těm od slepic z klecových chovů jen projekcí vlastního přání. Jedna vlaštovka (ani 4 vajíčka) jaro nedělá, minimálně v nás ovšem po tomto zážitku silně zakořenilo semínko pochybnosti. Ta vajíčka byla totiž k sežrání!

AI

Tbilisi maraton

Zúčastnili jsme se Tbilisi maratonu a musíme říct, že jsme husťáci :-) Ne jenom, že jsme doběhli, což není vůbec samozřejmost vzhledem k tomu, že do cíle to zvládla jen polovina všech účastníků, ale ještě jsme přetnuli cílovou „pásku" s luxusním časem!! Oba  jsme dali 10 km za 00:58:51. Všechny peníze šli na hospic v Tbilisi. Hrozně vtipně (z našeho pohledu, kteří známe podobu obdobných závodů u nás) rekapituluje závod článek v Georgia Today:
http://georgiatoday.ge/news/5013/TbilisiMarathon-2016–Supports–Hospice-Construction-for-Children

Mě osobně asi nejvíc pobavila věta: “TbilisiMarathon was held with full compliance to international standards.” Jako asi jo. Se zavřenýma očima převázanýma šátkem. Ale zase na druhou stranu to byla pohoda, ne jako šílenství nadopovanejch magorů u nás =D

Zajímavý je taky fakt, že finalista trati 10 km to uběhl za 32 minut a druhé místo obsadil závodník s časem 42 minut. Moje interpretace je taková, že tam byl jeden opravdový běžec, jelikož čas 42 minut bychom dali nejspíš i my, kdybychom chvíli trénovali :-)

AI

Sex, muslim a štěňátko: Abcházie poprvé

Abcházie je neuznaný stát na černomořském pobřeží, který větší část světa považuje za součást Gruzie. Jeho samostatnost kromě Ruska a Venezuely uznaly různé absurdní země jako je Tuvalu a Nauru, které prý obdržely jako poděkování vedle finančního obnosu také kontejner abcházské minerálky.

Přestože ČR nezávislost Abcházie neuznala, dá se s naším pasem do tohoto stopadesátitisícového státečku dostat bez větších problémů. Nesmíte akorát řešit, že je trochu padlé na hlavu si žádat o vízum do země, o které tvrdíte, že neexistuje. Tento názor ale máte pouze do chvíle, než překročíte řeku Inguri, která tvoří přirozenou gruzínsko-abcházskou hranici. Hned za mostem – přes který se můžete dostat jen pěšky nebo koňským povozem (!) – vás totiž čeká abcházská a ruská kontrola, kde ukazujete povolení pro vstup do země. Do tří dnů od překročení hranic se pro získání vlastního víza musíte v Suchumi dostavit na Ministerstvo zahraničních věcí, kde vám za 350 rublů vydají malý papírek, který si vložíte do pasu a pak ho odevzdáte při odchodu ze země. 

Vlastní hranici tvoří koridor ohrazený ostnatými dráty, ve kterém si Evropan, zvyklý maximálně na vyblýskané pasové kontroly na letištích, připadá jako by byl odváděn do Guantanáma. Ruští pohraničníci obecně nejsou známí přehnanou laskavostí a vzhledem k tomu, že do této Bohem zapomenuté země bývají posílání snad za trest, nemají velkou motivaci ke zlepšení své pověsti. Jak jsme zjistili, jediné co jim může vykouzlit úsměv na tváři je malé štěňátko…. Ale o tom až příště. 

Pro pocit nezávislosti stačí dát pryč „i“ ze slova „chačapuri“

Hned po vstupu do země jsme byli upozorněni na několik zábavných věcí: abcházská slova zásadně nekončí na „i“, protože toto písmeno je nejčastější koncovkou gruzínských podstatných jmen. Tudíž známá gruzínská (a tudíž i abcházská) placka se sýrem není „chačapuri“, ale „chačapur“ a hlavní město Abcházie se nejmenuje „Suchumi“, ale „Suchum“. Nově přejatá mezinárodní slova pro změnu začínají na „a“ (jako Abcházie), takže například používáte „ainternet“. 

Ač se Abcházie tváří jako suverénní stát, je ve skutečnosti ruským vazalem. Ruštinu slyšíte častěji než abcházštinu, místní penzisté dostávají důchody z Ruska a lidé jsou zde zváni k ruským volbám. Jediná kvalitní silnice vede od abcházsko-ruského přechodu k ruské vojenské základně na hranicích s Gruzií. Za slušnou ji považují i místní krávy, které se po ní rády procházejí. Ostatních cest se mnoho let nikdo nedotkl – vláda nemá peníze a Rusové je nepotřebují. Většina abcházských obyvatel jsou vlastně ruskými občany – mají ruské pasy, protože abcházské jsou jim ve světovém měřítku k ničemu.  Také bankovní systém je velkou záhadou a dnes jsou jedinými platnými bankovkami ruské rubly. 

Na druhou stranu, bez Ruska by Abcházie neexistovala. Rusko jí slouží jako mezinárodní štít, se kterým má sepsanou smlouvu o vojenské pomoci v případě napadení. Jak z historie víme, Rusko takové smlouvy nepotřebuje pro to, aby někam poslalo tanky, ale je 21. století a všichni máme rádi papírování. Kromě toho jsou Rusové téměř jedinými turisty – vedle lidskoprávních aktivistů hrajících si na turisty :) - kteří udržují při životě pozůstatky slávy cestovního ruchu v této „gruzínské Kalifornii“.  Očividně Putin Abcházcům sem tam nechá poslat na výzdobu i nějaké ty amfory…

V rámci budování národního uvědomění a pýchy je v každém městě na náměstí umístěn portrét prvního prezidenta Vladislava Ardzinby, který vedl válku za osvobození. Že se mu to zrovna dvakrát nepovedlo a převedl Abcházii jen od jedné nadvlády k druhé, se raději neřeší.

Sex, muslim a štěňátko

V Abcházii jsme se díky Nesehnutí mohli zúčastnit školy občanské iniciativy, kde jsme se dozvěděli, že nejčtenější internetové příspěvky jsou ty, které v názvu obsahují slova sex a muslim. My jsme ještě dodali štěňátko, kterým se určitě nic nezkazí. V příštím bloggerském příspěvku ale vysvětlíme, že se nejedná jen o náhodné využití populárních slov, ale i o Abcházskou realitu. Tímto pro dnešek končí lekce moderních dějin a základů PR a pro příště už jen zábavné historky o sexu, muslimech a štěňátku. Slibujeme! 

IA

Letní škola občanské iniciativy v Abcházii

Gender, negender, v Batumi je dobře

Jako správný tradiční pár jsme se pro měsíc srpen rozdělili tak, aby každý dělal, co mu náleží. Antonín si machisticky zakoupil motorku a vyrazil na drsnou cestu plnou kamení, benzínu a vousatých mužů. Potetovaný vlk samotář brázdící 4 000 kilometrů dlouhou cestu z Prahy - Bubenče do Tbilisi – Vake.

Mezitím já, jemná slečinka, vyrážím prvním vlakem (samozřejmě s klimatizací a se zásuvkami, i když s “ethno” záchody) do Batumi k moři. Opalování na pláži a dortíčky v restauračních zařízeních…. To přesně nesnáším. Na rozdíl od plavání v moři, které miluji v jakoukoli denní i noční dobu, za jakýchkoli povětrnostních podmínek. 

Moře, hory, co víc chtít? Pěkné domky!

Plácání se ve slané vodě s výhledem na hory. Co víc si člověk může přát? Krásné uličky s roztomilými domky, velké množství parků, nádherná botanická zahrada rozkládající se přímo nad mořem a zdravě navlhlý vzduch. A palmy! To vše dohromady dělá z Batumi ideální město. Už jen vyhodit turisty a bude to ráj. Nebo je naopak nevyhazovat a investovat do koupě bytu?? 

Kromě toho mi je dobře ve městech, kde se nachází mešita, synagoga a minimálně dva kostely různých denominací. Je to ideově zdravé, kulturně obohacující, vypadá to dobře a muezzíni rulezz… 

Zvrhlí delfíni

K dokonalému oproštění mozku od jakýchkoli myšlenkových pochodů se jdu večer podívat na delfíní show. Zvrhlé, ale strašně veselé. Pamatujete si na takový ten pocit úplně jednoduchého štěstí, který najednou cítíte a roztáhne vám xicht do úsměvu? Nepamatujete? Nevadí, jděte na delfíní show!  

Za týden se do Batumi vracím i s posilou – s Bugi, která je u nás na návštěvě a s Antonínem, který přijel z druhé strany světa. A víte, kam večer společně míříme? No přeci na delfíní show :-).

I

P.S. Když už jsme u těch stereotypů, tak jako klasická žena jsem nedokázala sehnat správný kabel k foťáku, ani rozchodit čtečku karet v počítači… Fotky, které vidíte tady, jsou od Bugi a Antonína. 

P.S. 2 Irčo, díky za skvělý pojem “ethno záchody”! Pro neznalé: označení “ethno” se používá u věcí, které nejsou zrovna krásné, resp jsou spíše hnusné, ale patří ke koloritu dané věci/místa, takže si je neodvažujete úplně kritizovat.

Festivalová produkce je pohoda

Rozhodně se nepovažujeme za zkušené produkční, ale máme slušnou představu o tom, jak by měl vypadat vícedenní profesionální hudební festival. Tbilisi Open Air mezi takové (rozuměj „profesionální“) akce sice nepatří, ale vadí to, když je tam opravdová POHODA? 

Kroket s plameňáky

Podle stránek festivalu se jednalo o 6. ročník a tématem byla Alenka v říši divů. Drogy k cestě do pomyslného Wonderlandu tu sice nikdo neměl, ale zato si mohli zájemci zahrát kroket s dřevěnými plameňáky nebo si dát čaj z květované konvičky sedíc při tom na houpačce mezi stromy. Festivalové prostředí bylo celkově naprosto kouzelné – travnatá plocha s několika ostrůvky stromů, mezi kterými byly natažené hamaky, rozestavěné stoličky a palety s polštáři a rozházené balíky slámy, na kterých se také dalo sedět. Fajn občerstvení, příjemný počet lidí, žádné fronty a skvělá atmosféra. 

`90s are not dead

Co se týče výběru vystupujících, tak si umím představit, že Steve Vai a UNKLE by přilákali diváky na český festival tak možná v roce 1995. Zvonové kalhoty a nekonečná kytarová sóla už nejsou ve střední a západní Evropě úplně in, ale tady to očividně hudební fanoušky stále baví (zvlášť když nic jiného není). Museli jsme také ocenit práci DJe – záběry líbajících se párů s devadesátkovými účesy stály za to.  A náhodou UNKLE jsou dost dobří! Kromě popularity interpretů (outerpretů, když už nejsou in?) nás ještě zarazila jedna drobnost, a to že polovina kapel nedorazila. Dvě skupiny vydaly na svých stránkách prohlášení, že na festivalu nevystoupí z důvodu nedostatečné technické podpory ze strany festivalu. Co to znamená, nevíme, ale je to rozhodně sranda. Vysvětlivka by mimo jiné mohla být, že např. na ledové kafe jsme čekali 2 hodiny, protože vypadávala elektřina, ale my - uspěchaní zápaďáci - si musíme uvědomit, že kvůli takové prkotině se svět nezbortí!!

Technická produkce, olé

Možná se v Gruzii nevyskytují kabelové mosty, ale věříme, že místní dvě alternativy jsou nejhorší možné. Varianta č. 1 – mezi podiem a zvukařským pultem udělat koridor ze železných zábran. Má to výhodu, že zvukaři můžou běhat mezi pulty a podiem, kdyby náhodou něco a nemusí se prodírat davem. Ale to by snad nemělo být potřeba, ne?? Mezi nevýhody tohoto inovativního řešení patří rozdělení publika, což poněkud zprasí atmosféru a hlavně se tak zabere velký prostor s nejlepším zvukem. Antonín ale podotýká, že to je super pro fotografy. Ovšem proti druhé variantě rozvodu kabelů je ta první ještě super. Možnost č. 2 spočívá v povolání nesmyslně velkého množství chlapů a zadání úkolu „zakopat kabely do země“. Celý proces většinou totiž dopadne tak, že muži vykopou velmi hrbolatý koridor, do kterého hodí kapel, ale už ho zpět nezahrabou. Jak si umíte představit, kombinace společensky unavených lidí, tmy a hrbolaté louky jistí zakopnutí o kabel…. 

Nicméně na ničem z toho nezáleží, protože slušná hudba s výhledem na krásné hory v příjemném prostředí a s milými lidmi tyhle drobnosti nejen vyrovná, ale zdaleka předežene.