Stalo se to krátce po tom, co jsem pozdě odpoledne překročil státní hranici Bulharska s Tureckem. Nejspíš kvůli vidině, že už budu dnes spát u moře těsně před Istanbulem, jsem při stavu počítadla 170 km minul benzínku s tím, že přeci nebudu stavět na každé, kterou potkám. To byla fatální chyba.
Celou cestu úzkostlivě počítám spotřebu a vychází mi, že bych měl být schopný na nádrž ujet 250 km. Takže se nebudu stresovat, mám ještě rezervu. A pak se stalo přesně to, co jsem celou cestu tušil, že musí někdy přijít. Prostě zákon pravděpodobnosti. Znáte to: „Nejsem debil, budu si dávat pozor.” Jenže jsem to buď blbě spočítal nebo motorka měla ten den větší apetit. Prostě najednou uprostřed dálnice přestala táhnout až motor úplně chcípnul.
První, co mě napadlo bylo: “Já jsem ale retard, to snad není možný”. Ale moc mi to nepomohlo. Dojel jsem na neutrál mimo most, zamkl motorku ke svodidlům, hodil na ni plachtu, vzal si výstražnou vestu a šel stopovat. Benzínka 10 km. Nikdo mě ovšem nezastavil, protože se mezitím setmělo. Postavil jsem si tedy na travnatém plácku vedle motorky u dálnice stan a šel spát. Zítra dostopuju pro palivo.
Ve dvě ráno mě probouzí siréna a majáky. Hodím na sebe kalhoty a nazuji si boty, beru doklady a skoro s rukama nad hlavou vylézám ze stanu. Dálniční hlídka. Už si fotí motorku, kontrolují SPZ a volají na mě ať jdu k nim. Už to vidím - průser, pokuta, snad mě nezastřelí. Bylo by smutné skončit tady.
Pán mi vysvětluje, že tady nemůžu zůstat, protože je to nebezpečné a jestli mám problém s motorkou. Říká, že mi benzín přivezou a že si mám zatím sbalit věci. Svítí mi telefonem a já v rekordně rychlém čase balím vše do pytle a nesu ke krajnici. To co mi normálně trvá hodinu, mám hotové za 15 minut. Mezitím se mě ptá, jak se jmenuju. Když už chci vytahovat doklady, vidím, že se mě snaží najít na facebooku. Doklady ho nezajímají, chce selfíčko se mnou. Za chvíli přifrčí kámoši od čerpací stanice s pětilitrovým kanystrem.
Benzín mi sami přelijí a ještě mi otírají nádrž, abych jí neměl umazanou. Další zádrhel, nemám liry. Mám ale naštěstí 5 euro a 5 dolarů. S radostí je odevzdávám a týpek mi skoro ješťe děkuje, je to asi víc, než kolik to stálo. Se zájmem studují motorku a můj facebookový profil, ptají se mě jestli něco ještě nepotřebuji, děláme závěrečnou fotku a odjíždějí honit další kriminálníky. Takže problém vyřešen a já se přesouvám na 6 km vzdálené odpočivadlo, kde podruhé stavím stan a dospávám mezi kamioňáky.
