Srbská autonomní oblast Vojvodina

Srbská autonomní oblast Vojvodina + pár fotek pořízených cestou do Bulharska + fotka sebe sama pořízená sebou samým pomocí chytrého telefonu (selfie) na hranicích s Bulharskem:))

Ježek v popcornu

Název je na počest mého nového čtyřnohého a tisíci bodlinového kamaráda, kterého jsem potkal v Novem Sadu, když jsem si v parku na lavičce vychutnával pljeskavicu z fast foodu. Jmenuje se Sonic, ten ježek. A Novi Sad? Takové menší srbské městečko. Když neopustíte staré centrum, což se vzhledem k jeho velikosti stane velmi rychle, je to tu celkem fajn. V noci se všude kalí, ve dne ticho po pěšině.

Byla to docela sranda, když mě navigace navedla přímo do středu starého města, do přeplněné mikro uličky, kde se motala miliarda ožralých lidí. Zaparkoval jsem před Irish pubem a přišel jsem si hrozně cool. Představoval jsem si, jak sem hned zapadnu a s místními popiju. Nic se nekonalo. Ubytoval jsem se v hostelu nedaleko, dal si rakiji a slivovici s excentrickým (jak se sám označil) majitelem, který taky nemá rád kukuřici, rychle si prošel centrum, najedl se a šel spát. Na dobrou noc jsem si ještě vyslechl historku, jak jeho kamarád ošukal transku:

“He was fucking girl and suddenly he saw a dick. He realized he is fucking a boy. Anyway he finished it. You never know what life brings you.”

Zasmál jsem se a s obavou, co mě v noci čeká, ulehl.

Zhmotněná apokalyptická vize z filmu Interstellar

Okolí Noveho Sadu je jak z hororu. Jak poznamenal majitel hostelu: “I hate this climate. Big humidity.” A nemohu, než mu dát za pravdu. Srbsko, alespoň podle toho jak jsem měl možnost ho doteď poznat, aspiruje na nejhnusnější kus planety Země ze všech kusů, které jsem zatím navštívil. Vypadá to tu přesně jak z filmu Interstellar. Ten sice nakonec nalézá východisko z blížicího se konce lidské civilizace, ale to jak je v něm zobrazena umírající Země není moc pěkné. Přesně tak to tu vypadá: roviny, kukuřičná pole, občas mokřady, kouř. Ale chybí Matthew McConaughey.

Lada meeting in Hungary - Lada Club Hungaria

Úvaha o drsnosti kdesi u hranic mezi Maďarskem a Srbskem

Dnešek je první den, kdy mě jízda na motorce začíná opravdu bavit. Konečně mám přesně ten pocit, kvůli kterému si motorku pořizujete. Kvůli ničemu jinému než z dobrého pocitu z jízdy to totiž neuděláte. Jak jsem si teprve nyní plně uvědomil, motorka je vrcholně nepraktická a drahá sranda. Žere to jako auto, ale nedá se v tom spát. Je na tom buď zima nebo vedro, výjimečně tak akorát. Zmoknete, padají na vás kroupy, cáká na vás bláto. Dá se na tom jezdit jen část roku. Skoro nic na tom neuvezete. Strašně na tom fouká a je to dost nebezpečné při dnešním provozu. ALE … je to COOL :-) To je jako lyže a snowboard. Zatímco na lyžích vypadáte jako tragéd i když to relativně umíte, na prkně jste krutopřísní od prvního okamžiku. Říká se tomu index drsnosti. Zatímco tedy normální auto má tento index poměrně nízký, jakákoliv motorka je automaticky o řád výše. Z toho plyne, že jste trochu drsňák, sotva si na ní sednete. V autě se vám tohle nestane.

Poprvé mám pocit, že možná i dojedu

Koněčně jsem se zbavil nervozity a lehkého strachu, který mě několik dní provázel. Nabyl jsem jistoty při řízeni i při manipulaci s motorkou. Nyní už si myslím, že bych i mohl dojet. První den jsem měl lehkou obavu, že se nedostanu ani do Brna. Poté, co mi u tankovacího stojanu mojí chybou motorka s otevřenou nádrží spadla na bok a vyšplouchl z ní na mě benzín, jsem si říkal, že by moje motorkářská kariéra mohla začít i lépe. Nicméně jsem se poučil a je to už v pohodě.

Lada meeting in Hungary

Dnes brázdím okresky směr Novi Sad a ještě v Maďarsku v nějaké díře vidím opět ceduli nabádající ke koupání. Vteřinu váhám, pak to otáčím a jedu se koupat. Tohle bych nevymyslel ani kdybych měl fantazie na rozdávání. Lada meeting. Evidentně akce mezinárodního významu. Kdo neví, že máme (trochu zjednodušuji otázku vlastnictví) Ladu žigulíka a neví, jak ho máme rádi (ano už i já jsem si k němu našel vztah), plně tyto řádky nepochopí. Když jsem přijel do cílového místa - kempu, spatřil jsem to na vlastní oči! Desítky, možná stovky Lad v perfektním stavu, většina z nich vytuněných!

Shlédl jsem také Lada battle, soutěž v leštění svého miláčka vlastním tělem. Pozor, aktéry show byli výhradně muži. Taky tu existuje Lada Club Hungary. Prostě bizár největší. S jedním týpkem jsem se skámošil a máme společné selfíčko.

Silnice v  Maďarsku by mohly být klidně klikatější 

Maďarsko je totální placka. Myslel jsem si proto, že mě nevezme za srdíčko. Ale opak je pravdou přátelé. Je to tu přímo srdcervoucí nádhera. Všude ten pěkný pohodou sálající venkov, vinice, kukuřičná pole. Akorát by tu mohlo být více zatáček. 20 km rovně, pak mírně doleva, 19 km rovně a mírně doprava. Z toho by jeden usnul. Taky jsem tu zažil dvojité koleje na silnici. Jedny koleje vyjeté v druhých. Jet v tom 17 km není moc pěkné.

Nespěchám, i když bych možná měl, jinak nikdy nedojedu

Například včera jsem to spokojeně valil po silnici č. 1 směr Budapešť. V hlavě mi běželo: “To se to hezky jede. To je dobře, protože jsem ujel teprve jen asi 70 km. Musím na to teď šlápnout.” Když v tom vidím modrou ceduli a na ní bílé vlnky. Brzdím a beru to ostře vpravo, úplně jiným směrem než je můj původní cíl. Po pár minutách vidím krásné písečné jezero. Ptám se týpka u vjezdu, jaká je voda a kolik je vlezné. Když se vše dozvím, říkám mu, že nevím, jestli mám čas se koupat. Za chvíli jsem ve vodě.

V Budapešti jsem se zdržel jeden celý den, protože jsem si potřeboval vyřídit pár emailů a taky jsem se tam chtěl trochu porozhlédnout. Zjistil jsem, že Budapešť je mekka pro bruslaře a longboardisty. Tak široké a pěkně vydlážděné chodníky jinde nemají. Možná ve Vídni.

To nejdůležitější - rozhodnout se a naplánovat to

Jak jsem se rozhodl, tak jsem také učinil. V půlce července 2016 jsem se z Gruzie, kde s přítelkyní žijeme, vrátil na skok do Prahy, zakoupil od kamaráda Pavla stroj Honda FMX650 (funmoto ideální na cesty), zařídil potřebné papírování, technické záležitosti, nakoupil vybavení na cestu, potkal se s pár přáteli, dal pár piv, sjel kus řeky Sázavy a vydal se zpět do svého, teď už druhého, domova v Tbilisi. Nebudu tam hned, chvíli to potrvá. Ale o tom to je a já jsem zvědavý, co vše se mi přihodí a co cestou uvidím. Myslím, že během zhruba 4000 km, které v sedle i se zajížďkami absolvuji, toho nebude málo a stane se lecos. Nicméně věřím, že budou převažovat pozitivní dojmy. I přesto, že motorům nerozumím, nikdy jsem nejel dál než Praha - Mladá Boleslav a nebudu s sebou mít nikoho, kdo by mi pomohl.

Plán cesty je následující: Praha -> Mladá Boleslav (máma) -> Poděbrady (táta) -> Brno (kámoš) -> Tbilisi. Že to nemám moc promyšlené? Vůbec. Ale mám chytrý telefon a papírovou mapu Turecka.

Festivalová produkce je pohoda

Rozhodně se nepovažujeme za zkušené produkční, ale máme slušnou představu o tom, jak by měl vypadat vícedenní profesionální hudební festival. Tbilisi Open Air mezi takové (rozuměj „profesionální“) akce sice nepatří, ale vadí to, když je tam opravdová POHODA? 

Kroket s plameňáky

Podle stránek festivalu se jednalo o 6. ročník a tématem byla Alenka v říši divů. Drogy k cestě do pomyslného Wonderlandu tu sice nikdo neměl, ale zato si mohli zájemci zahrát kroket s dřevěnými plameňáky nebo si dát čaj z květované konvičky sedíc při tom na houpačce mezi stromy. Festivalové prostředí bylo celkově naprosto kouzelné – travnatá plocha s několika ostrůvky stromů, mezi kterými byly natažené hamaky, rozestavěné stoličky a palety s polštáři a rozházené balíky slámy, na kterých se také dalo sedět. Fajn občerstvení, příjemný počet lidí, žádné fronty a skvělá atmosféra. 

`90s are not dead

Co se týče výběru vystupujících, tak si umím představit, že Steve Vai a UNKLE by přilákali diváky na český festival tak možná v roce 1995. Zvonové kalhoty a nekonečná kytarová sóla už nejsou ve střední a západní Evropě úplně in, ale tady to očividně hudební fanoušky stále baví (zvlášť když nic jiného není). Museli jsme také ocenit práci DJe – záběry líbajících se párů s devadesátkovými účesy stály za to.  A náhodou UNKLE jsou dost dobří! Kromě popularity interpretů (outerpretů, když už nejsou in?) nás ještě zarazila jedna drobnost, a to že polovina kapel nedorazila. Dvě skupiny vydaly na svých stránkách prohlášení, že na festivalu nevystoupí z důvodu nedostatečné technické podpory ze strany festivalu. Co to znamená, nevíme, ale je to rozhodně sranda. Vysvětlivka by mimo jiné mohla být, že např. na ledové kafe jsme čekali 2 hodiny, protože vypadávala elektřina, ale my - uspěchaní zápaďáci - si musíme uvědomit, že kvůli takové prkotině se svět nezbortí!!

Technická produkce, olé

Možná se v Gruzii nevyskytují kabelové mosty, ale věříme, že místní dvě alternativy jsou nejhorší možné. Varianta č. 1 – mezi podiem a zvukařským pultem udělat koridor ze železných zábran. Má to výhodu, že zvukaři můžou běhat mezi pulty a podiem, kdyby náhodou něco a nemusí se prodírat davem. Ale to by snad nemělo být potřeba, ne?? Mezi nevýhody tohoto inovativního řešení patří rozdělení publika, což poněkud zprasí atmosféru a hlavně se tak zabere velký prostor s nejlepším zvukem. Antonín ale podotýká, že to je super pro fotografy. Ovšem proti druhé variantě rozvodu kabelů je ta první ještě super. Možnost č. 2 spočívá v povolání nesmyslně velkého množství chlapů a zadání úkolu „zakopat kabely do země“. Celý proces většinou totiž dopadne tak, že muži vykopou velmi hrbolatý koridor, do kterého hodí kapel, ale už ho zpět nezahrabou. Jak si umíte představit, kombinace společensky unavených lidí, tmy a hrbolaté louky jistí zakopnutí o kabel…. 

Nicméně na ničem z toho nezáleží, protože slušná hudba s výhledem na krásné hory v příjemném prostředí a s milými lidmi tyhle drobnosti nejen vyrovná, ale zdaleka předežene.