Palec nahoru
Majestátný masiv Velkého Kavkazu budí úžas, respekt a pokoru. Ani se nemusíte vydávat příliš daleko do hor, abyste pochopili, že všechna ta neuvěřitelná krása kolem vás je velmi zrádná a nebezpečná. Zjistíte, že život zde se řídí zcela podle zákonů přírody a že člověk zde nemá žádné slovo. Při konfrontaci s něčím tak velikým a neměnným si musíte položit otázku, zda jsou vaše problémy opravdu tak závažné.
Mohutná horská hradba Velkého Kavkazu vznikla před 25 miliony let a její vrcholy se tyčí do výšky přes 5000 metrů. Vždy tvořil přirozenou hranici mezi arabským a evropským světem. I dnes je jeho překonání obtížné, silničních přechodů z Gruzie do Ruska je jen několik a ne vždy je možné dostat se kvůli přírodním podmínkám na druhou stranu. Jedním z takových přirozených přechodů je již od starověku Křížový průsmyk ležící ve výšce 2 395 m.n.m. Vždy měl a stále má strategický význam. Darialská soutěska, která je jediným možným místem, kudy se dá projet, je široká 8 metrů, dlouhá 11 km a z obou stran ji lemují téměř 600 metrů vysoké skalní stěny.
12 km od hraničního přechodu s Ruskem se na gruzínské straně nachází roztomilé městečko Stepancminda (Kazbegi). Leží těsně pod mohutnou horou Kazbeg, která je oblíbeným cílem českých a polských turistů. Vyhaslá sopka má 5 047 m.n.m. Výstup na ni není technicky obtížný, ale kvůli ledovcovému pokryvu, trhlinám v něm a velmi rychlým změnám počasí není ani snadný.
Palec dolů
Kazbegi je sice pivo v pěkné fenci pentsi plechové lahvi, ale je pěkně hnusné.
Vzteklý kanadský důchodce, prostitutka z Krasnojarsku a Jarda Panáček
My jsme se nikam vysoko do hor nevydávali. Neměli jsme na to čas ani vybavení. Do Kazbegi jsme se z Tbilisi dostali pohodlnou a levnou maršrutkou. Zde jsme se trochu porozhlédli, dali si oběd na lavičce u pravoslavného kostela a seznámili se s Jardou Panáčkem. Učitelem matematiky a fyziky z České Lípy. Navrhl složit se na taxík, který by nás odvezl podívat se na 6 km vzdálenou soutěsku. Nápad to byl super, ale nedařilo se nám sehnat řidiče, který by šel pod 30 lari (300 Kč). V Praze by člověk takovou částku vysolil s radostí, zde jsme si ovšem zvykli na jiné poměry.
Zanedlouho si nás všiml cholerický kanadský důchodce se svou mladou ruskou přítelkyní a oslovil nás s tím, že vymyslel skvělý odpolední program a my se mu pro jeho uskutečnění hodíme. Využil naší mírné dezorientace a neefektivní komunikace mezi sebou samými a rychle nám vysvětlil, že jsme pro. Se slovy, že jsou tady všichni taxikáři spojeni do kartelu za účelem oškubání turistů, se pustil do vyjednávání výhodnější ceny. Jelikož neuměl rusky, narazil brzy na jazykovou bariéru. Delegoval tedy záležitost na svoji ruskou přítelkyni, kterou povzbuzoval důrazným opakováním slova „Negotiate”. Nevím, jestli mu rozuměla, nicméně nižší cenu vyjednala a tak jsme mohli jet.
Cílem bylo nějaké údolí, kde měly být gejzíry a opuštěná vesnice. Vesnici jsme našli a prozkoumali, ke gejzíru došel jen náš kanadský přítel a jeho doprovod. Když jsme se my tři otočili, že už žádný gejzír nenajdem a že jdem zpět, vysvětlil nám náš nový kolega, že jsme měli na celou cestu 3 hodiny. Nyní jdeme 1 hodinu a 15 minut. Můžeme jít tedy ještě patnáct minut a až poté se začít vracet. Prý nechápe, proč se chceme vracet. Gejzír byl přeci cíl cesty, ještě jsme ho nenašli a ještě 15 minut ho můžeme hledat. Jeho logika byla neprůstřelná. Stejně nás nepřesvědčil.
Jarda hned na začátku našeho výletu vyslovil hypotézu, že Kanaďanova přítelkyně je prostitutka. Byla o hodně mladší, neuměla anglicky, on neuměl rusky, styl oblečení i výzdoby seděl…nemohli jsme než se k tomuto názoru taky přiklonit. Celé pozdní odpoledne jsme pak vymýšleli teorie, vysvětlující, jak se kanadský důchodce z Quebecu a mladá žena z Krasnojarska ocitli v Gruzii. Někdo z nás poznamenal, že máme možná jen hloupé předsudky. Co když je to třeba vysokoškolská učitelka? Nemusí to být přece hned lehká žena.
Později jsme se s ruskou dali do řeči. Když nám řekla, že učí na vysoké škole v Krasnojarsku technické 3D modelování v Solidworks, museli jsme se všichni asi tak na deset minut otočit, aby neviděla, jak nám od smíchu tečou slzy po tvářích :-D Stejně jsme to nedokázali skrýt a myslím, že doteď přemýšlí, co nám na tom připadalo tak zábavného.
Izraelský žid, který si zamiloval bůček a pivo
Večer jsme zašli s našimi novými přáteli z Izraele, které jsme potkali v Tbilisi, na pivo. Nir a Hila byli hodně zvídaví, zajímalo je na České republice snad úplně všechno. Nir pravil, že jsme první Češi, které kdy potkal a že chce být taky Čech. Od té doby mluvil v množném čísle (my Češi), zjišťoval jaké máme světově známé politiky a hudební kapely a vůbec ho zajímalo vše, na co by mohl být jako Čech hrdý. „Building my Czech pride”, jak říkal. Na žádné jsme nepřišli, ale jeho to stejně neodradilo. Řekl, že jich máme zřejmě tolik, že nevíme které jmenovat. Akorát ho mrzelo, že nemáme moře. Proto si prý ponechá i své izraelské občanství, až se stane Čechem. Jejich příští zahraniční cesta povede do Prahy, to je jasné.
Pivo jako efektivní metoda učení cizího jazyka
Druhý den ráno jsme dali kávu s naší paní domácí, pohovořili v gruzínštině, vyměnili si telefonní čísla a vydali se dál. Pochválila nás především za naše „Gámardžoba” (dobrý den). Prý hned věděla, že umíme gruzínsky, vlastně si myslela, že jsme Gruzinci. Pak pochopila, že máme ještě mezery. Antonín ji pobavil svým oblíbeným cirkusovým číslem - počítáním do deseti. Nevěřili byste, jak to funguje! Každý se hned rozzáří, zatleská a jste si blíž. Někdy máte i nižší ceny. Už chystáme druhé číslo: čtení gruzínských nápisů na lahvích od piva a minerálek. Zatím umíme: ნატახტარი - Natakhtari (pivo) a ბორჯომი - Borjomi (minerálka). Další trénujeme.
Kolik aut a krav se vejde do dvou jízdních pruhů?
Po výšlapu ke kostelu na kopci a zpět, jsme zkušeně vyhledali odvoz do Tbilisi. Řidič byl šílenec a blázen. Kličkovali jsme mezi krávami ve stokilometrové rychlosti a celou cestu jen předjížděli jiná vozidla. Odhaduji, že jsme třetinu cesty strávili v levém pruhu. Motorkáři nás vůbec nestíhali stejně jako vozy typu BMW X6 neměli šanci. A to jsme jeli 9 místným tranzitem. Nebylo žádnou výjimkou, když jsme předjížděly spolu s dalším vozidlem souběžně vedle sebe. Poté, co jsme my i auto vedle nás (oba v levém pruhu) předjeli další auto, jsme začali předjíždět jeden druhého. Doma jsme byli rekordně rychle a žijeme!
