Od vlakového nádraží v Zugdidi k závoře na kraji města, u které vás legitimuje gruzínská policie, se dá dostat vlastním autem, taxíkem nebo minibusem. Odtud dál už jen pěšky nebo na některém z přistavených koňských povozů. Za řekou Inguri, která dělí Abcházii od zbytku Gruzie, stojí malá plechová budka, ve které pasy kontrolují Abcházci. V parných dnech se musí rovnat peklu na zemi. Poté následuje koridor obehnaný ostnatým drátem a budka o něco modernější, ve které sedí pohraničníci z Ruska. Zde je kontrola důslednější, pasy naskenovány, vstup do země zaznamenán. Pro české občany se jedná o poměrně rutinní kontrolu, pro občany například ukrajinské nebo moldavské národnosti, tedy pro takové, kteří pocházejí z Ruskem znepřátelených států, se přechod může stát noční můrou.
„Kam míříte? Co tam budete dělat? Proč zrovna do Očamčiry? Kdo vás pozval? Kde si můžeme ověřit, jestli mluvíte pravdu?“ hrne se seznam dotazů pokládaných velmi nepříjemným tónem.
Když jste nakonec do Abcházie vpuštěni, musíte si maximálně do tří dnů, vyzvednout v hlavním městě Suchumi oficiální vízum, o které si ale žádáte on-line několik týdnů před vlastním vstupem do země.
Přímořské město Očamčira bývalo významným letoviskem, kde celoročně žilo kolem 25 000 lidí a další tisíce se přijížděli v létě vykoupat. Dnes je většina domů opuštěných zarostlých trávou, centrum města prázdné, kino zničené a bývalý zábavní park zrezivělý. Na hlavním „rynku“ se pasou krávy a pobíhají zde opuštění psi, kteří jsou tak zablešení, že si při zbavování svých malých trýznitelů, vykusují krvavé díry do těla. Celkově je pohled na bývalou černomořskou riviéru poměrně zoufalý.
Když jste nakonec do Abcházie vpuštěni, musíte si maximálně do tří dnů, vyzvednout v hlavním městě Suchumi oficiální vízum, o které si ale žádáte on-line několik týdnů před vlastním vstupem do země.
Když už neplatí pořekadlo „Očamčira, gora mira“
„Za to, že to tady vypadá takhle, můžou Gruzíni. Kdyby uznali naši samostatnost, nebudeme závislí na Rusku, otevřou se nám obchodní styky s celým světem a všechno se změní,“ slyším mnohokrát za dobu svého pobytu. Vždy rusky, abcházsky se tu moc nemluví. I mladí lidé, kteří se narodili až po gruzínsko – abchazské válce, cítí ke Gruzínům odpor. Ti možná dokonce víc, protože nemají k nikomu z nich osobní vztah, na rozdíl od starší generace, která ještě měla mezi Gruzíny přátele.
Vzpomenu si na svoje gruzínské kamarády patřící mezi tzv. IDPs (Internally Displaced Persons), tedy vnitřně přesídlené obyvatele, kteří museli z Abcházie uprchnout do zbytku Gruzie před válečnými etnickými čistkami na začátku 90. let. „Kdybychom mohli současnou situaci řešit jen s Abcházci bez přítomnosti Rusů, vše už by bylo dávno zahlazeno a měli bychom minimálně stejně dobré vztahy jako před válkou,“ tvrdí mnoho z nich. Nechtějí si totiž dodnes připustit, že neválčili jen s ruskými vojáky, ale v prvé řadě se svými kolegy, sousedy a příbuznými.
Nemám srdce jim říci, že tak jednoduché by to určitě nebylo.
Zpět do Tbilisi si odvážím očamčirské štěně. Pro překročení hranic potřebuji doklad o zdravotním stavu psa, který mi můžou vystavit jen v Suchumi na hlavní veterinární stanici. Dle získaného dokumentu je pes zdravý, očkovaný a mladší jednoho měsíce.
Pravda není ani jedno, ale doktor mi vychází vstříc, vízum končí dřív, než by pes stihl být doočkován. Přechodu hranice se bojím, už vím, jaké problémy můžou pohraničníci dělat. Když ale přísní celníci uvidí „malinkája sabáčka“ začnou se usmívat, hladit si ho a celkově se tvářit velmi přívětivě. Doklad nakonec není potřeba, všichni předpokládají, že s psíkem letíme přímo do Prahy, takže jeho pobyt na svém území neřeší ani na jedné straně hranic. „Ano, psa si beru s sebou do ČR,“ odpovídám na udivené otázky ohledně budoucnosti mého zvířecího doprovodu. Už ale neupřesňuji, že mezitím si dáme půlroční pauzu v Tbilisi. V době odletu bude mít „sabáčik“ gruzínský pas s věkem 9 měsíců a místem nalezení Zugdidi.
Inka Jurková
(prosinec 2016)
Žádné komentáře:
Okomentovat