„Sejdeme se u Diktátora!“ tak se občas domlouvají skupinky evropských expatů při svých taženích do proslavených tbiliských lázní. Socha bývalého ázerbájdžánského prezidenta a prvního z dynastie současných vládců této kavkazské republiky Hejdara Alijeva totiž stojí nejen na mnoha místech Ázerbájdžánu, ale také v jednom z centrálních parčíků gruzínského hlavního města Tbilisi. V této kavkazské metropoli jsem se také sešla s ázerbajdžánskou novinářkou Samirou, která ze strachu o svůj život odešla ze svého domova jen s velmi mlhavou představou o možnostech návratu.
Dvaceti pěti letá novinářka Samira utekla z Ázerbájdžánu před necelým rokem. Prvním impulsem k opuštění země bylo v roce 2014 státem vynucené ukončení činnosti Institutu pro svobodu a ochranu reportérů (IRFS), ve kterém pracovala. Mnohem zásadnější pobídkou byla ale vražda jejího kolegy Rasima Alijeva (ironicky stejného příjmení jako pravděpodobný objednatel jeho zabití). Oficiálně byla za jeho smrt obviněna skupina sportovních fanoušků v čele s ázerbájdžánským fotbalistou Javidem Huseynovem, kterého Rasim kritizoval, za nevhodné vystupování při zápasu s Kyprem. Nebylo by to poprvé v historii, co hooligans umlátili někoho k smrti a také v tomto případě není pochyb o jejich podílu, ale kolem celé kauzy je příliš mnoho nezodpovězených otázek, které poukazují na fakt, že mladý novinář byl dlouhodobě považován za nepřítele vládních struktur.
Samira se před půl rokem společně s některými kolegy z IRFS rozhodla odejít do sousední Gruzie. Domnívá se, že přímo v Ázerbájdžánu zůstat nemohla, přestože téměř nikdy neuváděla své jméno pod publikovanými protirežimními články, aby zůstala alespoň v jisté anonymitě. „Oni ale stejně vědí, kdo jsem a co dělám,“ nepochybuje.
Samira říká, že být nezávislým novinářem v Ázerbájdžánu je velmi riskantní, ale být nezávislou novinářkou je ještě horší: „Vyhrožují ti použitím síly, znásilněním, zdiskreditováním. Pořád jsem se za sebou ohlížela, jestli mě někdo nepronásleduje. A dělám to i teď tady.“ Její slova potvrzuje i kauza v současnosti nejslavnější ázerbájdžánské protirežimní novinářky Chadídži Ismailové, která se během svojí kariéry setkala nejen s nadávkami, násilím a uvězněním ve vykonstruovaném procesu, ale také byla vydírána za použití nelegálně nahraných videí z její ložnice.
„Odešla jsem do Gruzie, protože jsem se bála zůstávat nadále v Ázerbájdžánu. Ale nechci tady žít ze dvou důvodů: první je, že tu nemám co dělat, protože neovládám gruzínštinu a druhým důvodem je obava z toho, co se bude dít. Ázerbájdžán může kdykoli Gruzii donutit, aby nás všechny vydala. Bohužel Gruzie je na Ázerbájdžánu závislá kvůli dodávkám elektřiny a ropy, což jsou dvě komodity, které si nikdo neriskne ohrozit jen kvůli několika neznámým novinářům,“ posteskne si. Sama míří v nejbližších dnech do Turecka, kde žije její sestra. „Turecky umím a hlavně se tam budu moct živit jako novinářka,“ upřesňuje své budoucí plány.
Jediné čeho se ve své příští domovině obává, je aktuální postupný odklon Turecka od sekularizace. „V Ázerbájdžánu po mě nikdo nechtěl, abych chodila zahalená. Ale ve vesnici, kde žije moje sestra, budu muset nosit hidžáb a dlouhé rukávy a nohavice,“ přemýšlí nahlas Samira oblečená ve stříbrné minisukni a tričku, pod kterým prosvítá svítivě růžová podprsenka.
Celkově ale tahle příjemná novinářka moc nevypadá, že si dělá o svou budoucnost starost: „Teď půjdu do Turecka a třeba za půl roku se zkusím podívat za svými rodiči, kteří zůstali v Ázerbájdžánu. Oni ani nevědí, co tady dělám. Myslí si, že se v Gruzii učím angličtinu, což je sice pravda, ale ne úplná.“ Teď se bojí víc toho, že by pak mohla dostat zákaz vycestovat z Ázerbájdžánu, než že by se nemohla dostat do něj. „Vím o jednom novináři, který pravidelně přejížděl hranice na černo společně s ázerbájdžánskými Romy, kteří nemají pasy, takže jsou zvyklí překonávat hranice tímto způsobem. Třeba pak také budu takhle cestovat za rodiči,“ směje se Samira.
Když se loučíme tak mi ještě říká, že si občas dělají legraci s dalšími uprchlými Ázerbájdžánci, že by si mohli udělat společnou fotku u tbiliské sochy Hejdara Alijeva. Nakonec se ale zamračí a poznamená: „Na tom, že v centru Tbilisi stojí socha ázerbájdžánského diktátora je vidět, že tu vůbec nejsem v bezpečí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat